Toleranční patent císaře Josefa II. vydaný roku 1781 umožňoval mimo svůj význam hlavní - toleranci církví jiného vyznání než katolického, také zřízení církevních škol. Proč v Bučině nevznikla škola po ustavení evangelického sboru, ale až o mnoho let později, nevíme. Místní děti chodily do školy v Cerekvici nebo Javorníku.

První žádost k jejímu zřízení podala c.k. krajskému úřadu evangelická církev až roku 1827, kterou zdůvodnila obtížnou docházkou dětí do přespolních škol. Žádost byla však zamítnuta bez udání důvodů. Až teprve po 22 letech roku 1849 byla podána žádost nová ale kromě několika komisí a vyměření místa se nic nestalo. Teprve za dalších 7 let a 29 let po podání první žádosti byli roku 1856 evangelíci vyzváni dvorskou kanceláří (výměr č. 316) ke stavbě. Se stavbou mohlo být započato na základě povolení c. a k. místodržitelství v Praze z 31. července 1858.(výnos č. 35437). Budova školy vedle evangelické fary, nesoucí čp. 49, byla postavena během roku .1859 a náklady na ni dosáhly 2 261 zlatých když rozpočet byl vyšší, 3 264 zl. 46 kr. Dnes je to neuvěřitelné, že naši předkové dokázali před 150 lety ušetřit více jak 1 000 zlatých a školní budovu postavit za jediný rok. Na stavbu přispěli evangelíci z Hrušové, Javorník, Cerekvice, Oujezdce, Pekel, Hartů a ze Suché Lhoty. (Jen pro srovnání kráva v té době stála asi 50 zlatých).

Dnes (r. 2002) je budově čp. 49 143 roků.
Školní výuka v ní byla započata 14. prosince 1859 a první učitel Albín Honzálek v nové smíšené jednotřídce přivítal 58 dětí. A ředitel této církevní školy, bučinský evangelický farář Jan Janata, pak vedle dětí jejich rodiče nejen z řad bučinských obyvatel ale i z okolí a mnoho hostů mezi nimiž byl i první školní dohlížitel Josef Kazda, rolník z Bučiny čp. 27. Je třeba se zmínit i o mecenáši školy, kterým byl evangelický farář Václav Vališ z Libiše.

V roce 1868 byly všechny školy v Rakousku, které vydržoval stát prohlášeny za veřejné. Ostatní pak byly soukromé a tak se stala soukromou i církevní škola v Bučině. Pro obec to bylo velké břemeno a tak se roku 1873 dohodli evangelíci a katolíci o zřízení veřejné Obecné školy. V Cerekvici veřejná škola chtěla učit i děti z Bučiny a proto žádala po bučinské obci příspěvek na stavbu nové školy. To byl moment, který' rozhodl o nové žádosti bučinských. O tom samozřejmě rozhodovali úředníci až ve Vídni na c. k. ministerstvu věcí duchovních a vyučování, které přesto, že došlo i k nesprávným úředním postupům, roku 1876 změnu církevní školy ve veřejnou v Bučině povolilo. "Jeho Excelence pan c. a k. ministr učinil rozhodnutí vyhověti a zřízení veřejné školy v Bučině povoliti ". A tak od 1. září 1876 se z evangelické školy stala škola veřejná. Byl na ni po konkurzním řízení ustanoven znovu učitel AIbín Honzálek, který musel složit zákonnou přísahu před okresním školním inspektorem ve Vysokém Mýtě. Roční plat mu c. a k. zemská školní rada stanovila ve výši 400 zlatých (platově si polepšil). Obecní výbor včele se starostou Josefem Paďourem zvolil místní školní radu z vážených občanů obce, ve které zasedli Jan Kazda čp. 31, Jan Bureš čp. 10, Jan Beneš čp. 24 a náhradníci.

Vyučovalo se v jedné třídě vedle bytu pana učitele o 2 pokojích a kuchyní, do které se muselo vejít 81dětí mezi nimiž bylo 64 z Bučiny a 17 přespolních. Náboženství učil evangelický farář Jan Rudolf Veselý, který nastoupil do Sboru evangelické církve v Bučině po zemřelém Janu Janatovi. Katolické děti chodily na náboženství do Cerekvice k P. Janu Antesovi, později vyučovali katoličtí duchovní náboženství ve škole. Počet evangelických dětí byl výrazně větší než katolických a jejich poměr byl asi 3 : 1 (někdy i vyšší). Budov školy pronajala evangelická církev obci za 10 zl ročně.

Pan učitel Honzálek v roce 1881 onemocněl (učil za něj Antonín Kopřiva), šest neděl ležel raněn mrtvicí, znovu nastoupil do školy, ale po nové atace choroby zůstal opět na lůžku a 19. března 1882 zemřel. Pochován byl na čestném místě místního evangelického hřbitova.

Od následujícího školního roku 1882/83 učil na škole Čeněk Fikejz (* 1861 ), který do Bučiny přišel z Českých Heřmanic kde působil jako podučitel. Nový učitel byl kdysi žákem pana učitele Honzálka, neboť malý Čeněk byl jako chlapec na vychování u svého strýce Samuela Fikejze v čp. 17. Jeho manželka, Františka Fikejzová, učila dívky ruční práce. Byl to pokrokový učitel a krátce po nástupu také založil v Bučině "Čtenářsko hospodářskou besedu", vzdělávací a výchovný spolek či sdružení, jehož se stal předsedou.

Koncem osmdesátých let 19. století školní budova přestala vyhovovat školní výuce a to jednak z důvodů její velikosti a stáří a jednak z důvodu velkého počtu dětí. Obec proto uvažovala o rozšíření či případně o postavení patra na stávající budovu školy. Z technických důvodů to nebylo možné a proto padlo rozhodnutí postavit školní budovu novou na jiném místě. Teprve koncem 90. let byl vybrán pozemek, nejdříve u čp. 1 později zahrada patřící k čp. 21. Po "ofertním", dnes bychom řekli konkurzním, řízení obecní výbor na doporučení místní školní rady zadal stavbu školy staviteli Josefu Staňkovi z Vysokého Mýta s dozorem stavitele Josefa Drahoše. Novou školu postavil Josef Staněk během roku 1902 a po odstranění kolaudačních závad bylo možné zahájit v ní vyučování 7. ledna 1903.

Zahájení vyučování proběhlo samozřejmě slavnostním způsobem za přítomnosti členů místní školní rady (předseda Jaroslav Fikejz čp. 17), obecního zastupitelstva v čele se starostou Ladislavem Limberským z čp. 3 a rodičů, kteří si vyslechli projev řídícího učitele Čeňka Fikejze. Na stavbu školy obec ze svého rozpočtu uvolnila 21 000 K.

V jednopatrové budově školy v podobě jak ji známe dnes byly v prvním poschodí dvě třídy a kabinety, v přízemí učitelské byty. Zahrada kolem byla využita jako tělocvična a jako ovocné zahrady a k pěstování květin.

V roce 1906 byla v Obecné škole druhá třída. Definitivním řídícím učitelem se stal Čeněk Fikejz a definitivním učitelem II. třídy František Dostál z Proseče. Na škole učila ruční práce manželka řídícího Františka Fikejzová. V době delších onemocnění učitelů se ve škole vystřídalo několik jejich kolegů.

Řídící učitel Čeněk Fikejz zemřel ve věku 60 let dne 20. května 1921 a vedením školy byl pověřen řídící učitel Čeněk DostáI, dosavadní řídící učitel v České Rybné, vedle  něhož ve II třídě nadále učil František Dostál.

Dvoutřídní byla bučinská škola do roku 1925, pak 10 let opět jednotřídní a opět od roku 1935 dvoutřídní ale jen na dva roky. Od roku 1937 přes celou II. sv. válku byla opět jednotřídní.

Obec Bučina se připomíná r. 1167 v listině kláštera v Litomyšli, kterému před tímto rokem daroval Petr syn Lubmanův, svou ves „ na Bučině“. Snad onen Lubman vesnici založil, nebo rozšířil někdy po r. 1100. V té době, nebo o něco později podobně asi vznikla ves Javorník.

Bučina dlouho klášteru nenáležela, získal ji asi místní zeman, který zde měl dvorec s tvrzí. V r. 1244 připomíná se zde Těřich /Dětřich?/ či Draslav? /Z Bučiny, jehož vdova Eliška a synové Čeněk a Mikuláš r. 1293 koupili nebo najali od kláštera půl lánu polí asi v místech památného Růžového paloučku. Snad patřili k rodu pánů z Potštejna, jejichž členové sídleli v letech 1350 - 1480 také na tvrzi v Makově. Tento místní šlechtic byl patrně také zakladatelem a patronem místního kostele sv. Jakuba Většího, který se tu připomíná jako farní již r. 1350. A náležel k děkanskému vysokomýtskému. R. 1375 byl zde farářem Vít, jemuž Nicek /Mikuláš/, syn měšťana Smila z Vys. Mýta, odváděl desátek 1 kopu grošů, 9 korců žita a 6 ovsa. Byl totiž asi majitelem toho dvora a patronem kostela.

Fara prý stávala u jižní strany hřbitova, kde je dnes stavení Hegrovo (čp. 37). R. 1386 mezi studenty pražské university se jmenuje bakalář Mořic z Bučiny. Tvrz asi zanikla nejpozději za válek husitských, zda utrpěl škodu kostel a fara nevíme. O Makovu se udržovala pověst, že poslední farář byl zabit v kostele a nebyl výjimkou. Rozsáhlé panství klášterní, v biskupské Litomyšli a panství Nové Hrady obdržel od císaře Viléma Kostka, prý za to, že u Lipan zabil Prokopa Velikého. Syn jeho znovu vystavěl pobořený hrad Boží dům zvaný, a dal mu jméno nový hrad. Když pak později před r. 1600 byl tam ještě zbudován pod starým zámkem menší zámeček, od r. 1777 nahrazený nynějším začalo se na místu panství říkat Nové Hrady.

Také Bučina se za Kostů vrátila pod panství zámku litomyšlského, kam stále náležel Javorník až na 4 usedlosti patřící k Mýtu a sousední vsi Cerekvice a Hrušová.

R. 1548 v tak. zv. Pernštínském urbáři, seznamu poddaných zámeckých se v Bučině uvádí 19 jmen hospodářů, mezi nimi Jan Krčmář. Výsadní svobodná rychta ve vsi nebyla, rychtář tu byl volený, a za práci dostával úrok plat ze svého gruntu, který se odváděl na zámek. Zdejší poddaní měli kosit louky (za plat a stravu).

Panský urbář z roku 1659 uvádí také výměru pozemku místních rolníků. Bylo zde 17 statků s výměrou od 26 jiter: největší statek Jana Beneše měl 60 jiter. Dále 2 větší chalupy 15 a 5 j. Tak zvaní rolní zahradníci. A pak 5 domkařů bez vlastních polí. Všech polí bylo 662 jiter. Omylem asi je zde napsáno, že je zde filiální kostel sv. Bartoloměje. /správně Jakuba/, administrovaný kněz z Cerekvice, který zde má 5 x za rok konat bohoslužbu za čež dostává od záduší z majetku kostelního jednu kopu a 30 grošů a za každé kázání půl kopy, tedy 2 kopy 30 grošů ročně. Výslovně se píše, že ke kostelu patří jen ves Bučina, tedy ne Javorník. Tak to snad bylo již od začátku, kde byl kostel postaven. Místní hospodáři odváděli desátek jen svému faráři v Bučině a když fara zde zanikla, cerekvickým farářům jej už neodváděli. Zdejšímu kostelu náleželo ve vsi 39 tzv. Železných krav, to znamená, že hospodáři trvale kostelu z každé chované krávy 30 grošů nebo lubru vosku ročně.

Kostelík tu byl starý, strop v kněžišti byl klenutý /gotický/?. V lodi rovný, plochý, pomalovaný obrazy svatých. V západním průčelím stála nevysoká věž se špičatou střechou. Zvonová stolice zvenčí byla obedněna prkny, jak dodnes někde je vidět např. v Heřmanicích. A jak bývalo tehdy zvykem pro lepší resonanci zvonů. Visely 2 zvony, odlil je zvonař Jan v Hradci Králové r. 1558 a 1562. Snad někdy před tou dobou kostel s věží vyhořel. A proto se zřídily nové zvony. Škoda, že nápis na zvonek se nezmiňuje o tom, zda kostel má ještě svého faráře. V Cerekvici starý zvon z r. 1557 - tedy jen o málo mladší než zvony v Bučině nesl nejen jméno faráře ale i rychtáře a konšelů. Snad už zde v Bučině v té době farář nebyl, neboť kněží bylo méně a farnost maličká, jen samotná jedna vesnička, asi 20 stavení kolem kostelíčka skýtala jen skrovné požitky. Je proto dost odvážná domněnka, že starobylý zdejší kostel, zničený požárem r. 1872, býval bratrským až do roku 1620. Po válkách husitských byly u nás na venkově jak v městech kněží podobojí, kališníci a v době kdy se zde pořizovaly zvony, pronikala k nám německá reformace. Pernštejn na svém panství se však přičiňoval o návrat poddaných do církve katolické a dosazoval na fary kněze katolické, těch však bylo málo a proto se na Bučinu už asi nedostalo. R. 1581 jen ve Sloupnici panství města Litomyšl zůstal kněz husita. V Morašicích na patronátě Žerotínově byl duchovní školený u doktorů frankfurských, tedy asi luterán. Čeští bratři posledního období měli však blíže k učení Kalvínovu. Po Bílé Hoře a skončení 30. leté války císař však u nás jinověrec netrpěl. Sedláci z vesnic se nemohli vystěhovat jako měšťané. Po roce 1720 se však množily případy útěku do ciziny, podněcované agitací exulantů. Když císař Josef II., vydal toleranční patent zákon, který povolával v zemi také vyznání protestantské, lutránské a kalvínské,. Hlásili se lidé v Bučině z velké části ihned, že chtějí vyznávat víru beránkovu, která hned v ráji byla  štípena a skrze Ježíš Krista na svět přinesena, jeho kšaftem stvrzená, skrze apoštoly kázaná: při sv. Večeři Páně posvátné chleba lámání a kalichu Páně přijímáni, jako celá za časů sv. apoštolů pravých stála beze všeho přídavku a bez ujmutí“ Měli zde vliv staré vzpomínky  husitské a českobratrské. Protože však výběr byl jen omezen a přihlásili se tedy k víře helvetské neb kalvinské. Jestli se ta ke kšaftu Krista Pána šikuje, a je tak tvrdá jako beránkova... Těm kteří nechtěli zůstat katolíky poslal císař důchovní a kazatele, převážně z Uher, kteří z nich měli teprve udělat evangelíky. Množí však podřídit nechtěli, vydali se za dexisity, věřili jen v Boha a uznávali desatero a chtěli být bez vyznání. Hned po vydání a oznámení patentu 1781 vystoupilo v Bučině z církve 252 duší nejvíce na celém panství, v Javorníku 205, v Morašicích 185, Javorničtí se spíše přiznávali k tomu, že už jejich předkové byli tajní nekatolíci. Z těch 252 vystouplých bylo 46 houževnatých deisitů, kteří byli ochotni vytrpět bití a tresty. Po 20 letech r. 1801 uvádí seznam 134 helvetů 30 rodin a bez vyznání 87 celkem 221 duší tedy o 31 méně. To už měli asi od roku 1784 svého duchovního a v r. 1786 si postavili svůj kostel, když starobylý kostel jim nebyl vydán. V odlehlých Morašicích se zatím většina vrátila zpět do církve katolické. Prameny neříkající, do stál za agitací v Bučině a zdali měli oporu v nějaké místní tradici. Náboženské rozdělení trvá zde tedy už 190 let. Katolická menšina se zde udržela ač sami nemají svého faráře. Poslední farář v Cerekvici se v letech 1950 stal generálním vikářem v Hradci a v letech 1951 - 4 pětkrát se opakoval pokus dosadit tam kněze, tři tam přišli po 3 letech vězení a podrytým zdravím 2 zemřeli, ostatní museli zase jinam takže stále sem jen dojíždí farář z Morašic, který mívá v Bučině služby Boží první neděli v každém měsíci. Počet kněží se od války zmenšil o polovinu a vyhlídky jsou v tom ohledu neutěšené. To je také překážka i pro ekomunické vztahy, které kocil vyvolal a které zatím  u nás se na veřejnosti neprojevují. Pro lásku je však stále otevřené široké pole působnosti a katolici v Bučině začínají právě s krásným dílem lásky, s opravou kostelíčka. Postavili lešení, dávají plech na věž, omítají. Sebrali si mezi sebou peníze, opatřili materiál a dělníky. Duší všeho je p. Bureš č. 23, s řadou spolupracovníků, p. Janeckým, Hegrem a dalšími. O kostelíček a výzdobu se obětavě stará paní Fr. Šmejdířová. Kéž Bůh jim i jejich dílu žehná!